Hororové blues

Proplétání žánrů ve snímku Hříšníci

...

Cécile Guillot: Lullaby

...

Podřízení, vzdor a emancipace?

Dvě dekády východní periferie Evropské unie

...
#11/2024

středoevropské snění o Evropě

Nizozemci a jejich literatura

Pro jakou vlast a pro jaké bohy píšeme?

...

Předvolební vydírání

...

„V tomto okamžiku mám jen žáky nebo soupeře,“ napsal minulý týden na sociální síť X rapper Kanye West, který si aktuálně říká Ye. Pár dní předtím tamtéž zveřejnil nový track Heil Hitler, v jehož refrénu rapuje: „All my niggas Nazis, nigga, heil Hitler.“ Otevřený antisemitismus se u držitele jedenadvaceti cen Grammy v posledním roce přehoupl do explicitního neonacismu. Jeden z nejnadanějších hiphopových umělců se už několik let pohybuje za hranou duševního zdraví, a dokonce i vzývání Adolfa Hitlera působí hlavně jako patologický projev Westova zbytnělého ega. Narcismus a bludy o vlastním významu k sobě ostatně patří jako párek a rohlík nebo klávesnice a drobky.

Výrok o žácích a soupeřích by klidně mohl pronést i Filip Turek, který s Westem zálibu v neonacismu sdílí. Své hajlování sice omlouval jako „blbý humor“ (to jsme se nasmáli!) a nacistickými artefakty se prý obklopuje ze sběratelské vášně, těžko ale může obhájit, že na svých závodních helmách nosil nacistické a neonacistické insignie – ať už jde o meandros řeckého Zlatého úsvitu, nebo znaky Luftwaffe. Přesto se domnívám, že Turka podobně jako Westa nelze ve skutečnosti považovat za ideového neonacistu. Vzhledem k tomu, že si zmíněnou symbolikou zdobil helmu, ve které vyrážel na závodní okruh, šlo vlastně o svého druhu magickou operaci, jíž se snažil pojistit si vítězství. Což se mu nakonec podařilo: splnil si svůj chlapecký sen a mohl stanout na stupních vítězů, například když porazil německého obvodního lékaře a dominikánského teenagera.

Nacismus podle všeho Turkovi slouží jako nepostradatelná rekvizita při strategii „fake it till you make it“, v níž je (na rozdíl od formulí) skutečným přeborníkem. Důsledné performování sebevědomí za pomoci insignií, které v infantilní nebo primitivní mysli personifikují sílu, mu nakonec pomohlo přesvědčit o své výjimečnosti nejen sebe sama, ale i řadu voličů. A dokonce získal i nějaké ty žáky. Přitom možná podobně jako West potřebuje hlavně dobrého terapeuta.

„Bylo to v Megaře, předměstí Kartága, v zahradách Hamilkarových,“ zní první věta Flaubertova románu Salambo. Nevím, jestli je to literární nerdství, nebo spíš snobství, ale když to zrovna jde, rád si vezmu knihu na místo, kde se odehrává. A tak jsem se do románu o povstání žoldnéřů po první punské válce začetl v rozvalinách Kartága – moc daleko jsem se ale nedostal, areál zavírá už v 17 hodin. Flaubert začal v roce 1857 psát Salambo i proto, aby přišel na jiné myšlenky po Paní Bovaryové, která se protivila dobové morálce a dostala ho až k soudu. I když ale příběh nevěrné ženy končí tragicky, v kartaginském románu je tragické úplně všechno a mrtví se počítají na desítky tisíc. Kartágo je tu vylíčeno jako zpupné vykořisťovatelské impérium, zástupy žoldnéřů z celého starověkého Středomoří zase jako cháska vyděděnců, která je ve strašných řežích vybita do posledního.

Když Kartágo zavře brány za posledními turisty, člověk se octne zpátky v tuniské přítomnosti, hned vedle komplexu prezidentského paláce – hlava státu totiž nesídlí v sousedním Tunisu, ale v centru starodávné moci. Od roku 2019 úřaduje v paláci Kaís Saíd, někdejší profesor práva, známý pod přezdívkou Robocop, a postupně vede zemi zpátky k diktatuře. Tunisko, v němž před čtrnácti lety začalo sebeupálením mladého prodavače Muhammada Buazízího arabské jaro, je zároveň jedinou zemí, která si v tehdejších protestech vymohla demokracii. Saíd si ale prosadil novou ústavu s většími pravomocemi prezidenta, zaútočil na nezávislost soudnictví, neustále prodlužuje výjimečný stav a ve vykonstruovaných procesech posílá za mříže desítky svých oponentů – zatím poslední várku odbavil v dubnu. Demonstrace na Prvního máje sice proběhly, ale nic nezměnily. A Evropské unii je to vcelku jedno, dokud Tunisko zadržuje podstatnou část migrantů.

Je hořké číst si román o starověkém Kartágu na pozadí takových událostí. Jako by každá moc existovala jen proto, aby tuhla a obracela proti sobě hněv, který nakonec vyzní naprázdno.

Bývalý miláček národa. Taková charakteristika náleží jedné z nejkontroverznějších postav novodobé francouzské historie. Henri An­­toine Grouès, katolický kněz známý jako abbé Pierre, se více než deset let po své smrti proměnil z respektované osobnosti ve vyvrhele společnosti, když vyšly najevo jeho sexuální delikty páchané na ženách i dětech.

V polovině letošního dubna vyšla kniha Abbé Pierre. La fabrique d’un saint (Abbé Pierre. Stvoření svatého) investigativních novinářek Laetitie Cherel a Marie­-France Etchegoin, která přivedla na světlo nové skutečnosti. Zásadním zjištěním, jež opět rozpoutalo diskusi o omertě v katolické církvi, byl fakt, že o sexuál­ních útocích kapucínského kněze se vědělo nejen ve Francii, ale i ve Vatikánu, a to již od roku 1955. Svatý stolec s tím ale nic nedělal a svého představeného zdárně kryl téměř sedmdesát let. Prezidentka Konference francouzských řeholníků a řeholnic Véronique Margron nedávno označila abbého Pierra za psychicky nemocného člověka a vyzvala k okamžitému otevření archivů a zveřejnění materiálů dokumentujících jeho přečiny.

To ale není jediný skandál ve francouzské katolické církvi. Společností v současné době hýbou odhalení týkající se prestižního katolického vzdělávacího institutu Notre­-Dame de Bétharram, dějiště jednoho z největších případů pedokriminality. Stovka obětí – včetně dcery premiéra Françoise Bayroua – podala svědectví o fyzickém, psychickém i sexuálním zneužívání. I tyto praktiky přitom byly veřejným tajemstvím. Dokazuje to ostatně i hojně používaná výhrůžka neposlušným dětem: „Když budeš zlobit, půjdeš do Bétharramu!“

editorial

...
#10/2025

soumrak antikvariátů

(Un)fuck Donald Trump

Jak se američtí rappeři dívají na svého prezidenta?

Do vlastních řad

Hollywood jako neukotvený chaos v seriálu Studio

...

Sportovkyně jsou ve velké oblibě

Zapomenuté texty z let hospodářské krize

...
#10/2024

Milena Jesenská

Člověk bojuje o holé přežití

Anketa o proměnách antikvariátů

Dva osudy v jednom rámu

Byt Jany Šrámkové a Jana Němce

...

Tržnění cen

...

Snahy starší generace mluvit jazykem mladých byly a jsou bolestivé. Všichni si z puberty pamatujeme moment, kdy se s námi rodiče pokusili navázat kontakt otázkou na oblíbenou celebritu, ale přitom zkomolili její jméno. Jenže není stud jako stud. Jiná pravidla platí, když jste známá tvář a s trapností zacházíte záměrně. To si s blížícími se parlamentními volbami uvědomili i domácí političtí marketéři. A tak už několik týdnů sledujeme videa, v nichž se kandidáti do poslanecké sněmovny pokoušejí být cool i cringe zároveň.

Logiku nastupujícího politického spektáklu nejlépe pochopil Andrej Babiš. Na sociálních sítích bývalého (a pravděpodobně i budoucího) českého premiéra se tak v posledních týdnech objevují krátká videa, na nichž ve zpomaleném záběru kráčí v mikině s nápisem LOWKEY ALPHA, zatímco v pozadí zní jeden z nekonečné řady tiktokových hitů. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat: o pár dní později se na profilech Petra Fialy objevilo video, kde zastřený generovaný mužský hlas vysvětluje, co znamená být sigma. Jelikož nikdo nechce být „beťákem“, musel Zdeněk Hřib sáhnout po hlášce z virálního videa se zpívající toaletou. A Lubomíru Zaorálkovi nezbylo než si namočit vrásčitý obličej v ledové vodě a pomazat si ho banánovou slupkou.

Že to působí trapně? Ano, působí. Ale v dnešní době se i trapnost dá přetavit v politické body – zvlášť když cílíte na prvovoliče, kteří na telefonu tráví zhruba tolik času, jako je běžná pracovní doba. Lidé narození kolem poloviny nultých let jsou zvyklí denně konzumovat obsah, v němž se neustále mísí upřímnost s ironií. Takže když nějaký prošedivělý strejda v brejličkách ze sebe v pár klipech udělá idiota, může mladé lidi oslovit snáz, než kdyby jim trpělivě vysvětloval, že volit bývalého agenta Státní bezpečnosti není úplně morální.

Vím, je to masivní. Ale víte, co je ještě masivní? Low taper fade…

Mileniál a mileniálka s vlastním bydlením zní jako oxymóron, ale pro mě a moji ženu je to teď realita: s pomocí banky jsme zakoupili dům v Ústeckém kraji a po letech jsme opustili pražskou Letnou. V současnosti se probouzíme za zpěvu ptáků v obci s pětadvaceti čísly popisnými, kde se autobusy otáčejí, protože silnice dál nevede.

Okouzleni romantikou venkova jsme nevěnovali pozornost tomu, že se blíží oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ráno na Velikonoční pondělí mi manželka ještě v posteli vypráví o svých ponižujících velikonočních zážitcích z teenagerských let a na vrata už tluče první kolednictvo. Koledu samozřejmě nachystanou nemáme, a tak se skrýváme v prvním patře. Necháváme lidi různého věku i pohlaví vyčerpat se boucháním na nezamčená vrátka a voláním: „Koleda, koleda! Jste doma?“ Sledujeme to kradmo oknem a některých je nám až líto. Okolo jedenácté si už s pocitem úlevy hovíme ve vznikajícím obýváku. Vtom se ozve rázné bušení na vchodové dveře. „Jste doma? Haló?“ rozléhá se chodbou v přízemí. Se staženým hrdlem se vydávám vstříc lidem, kteří se nám dobývají do domu. „Děje se něco?“ ptám se bez pozdravu. „Máte tady nějaký ženský?“ ptá se chlapík okolo pětačtyřicítky v doprovodu malé dcerky a manželky. „Pardon, my Velikonoce neslavíme,“ loudím ze sebe a v očích dítěte vidím zklamání. „Vy jste se nově přistěhovali, že jo?“ ptá se hlasitě. „No nic, tak třeba za rok. Mějte se!“

Uvědomujeme si, že před námi stojí zásadní otázky týkající se naší integrace. Budeme se stylizovat do odtažitých „Pražáků“ a za­­mkneme se před tradicí v domě, nebo postavíme před vraty stánek s koledou, abychom uspokojili touhy koledujících, aniž bychom se s nimi potkali? Anebo budu společně se ženou koledujícím vysvětlovat, že si nepřejeme, aby jí lidé přáli zdraví a plodnost šleháním vrbovými pruty s pentlí? Punc podivínů si ale vysloužíme tak jako tak. Retraumatizace totiž nepřipadá v úvahu.

Robert Kaliňák a Marian Jurečka sa schádzajú pod hrubou červeno­-bielou dekou v Bielych Karpatoch. Vzduch je presýtený vôňou smrekov a niečoho, čo pripomína Jurečkovu kolínsku po holení s nádychom sena. Deka je tesná, ich kolená sa občas dotknú a šepot naberie intímnejší podtón.

Kaliňák (s ľahkým úsmevom): „Ma­­rian, pod dekou je horúco, nie? Ako v saune, len bez tej trápnej nahoty.“ Jurečka (trochu červený, šepká späť): „Robo, přestaň, já tu mám papíry na dotace, ne na flirt! Ale… ta deka má něco do sebe, jak se tak natřásá.“ Kaliňák sa nakloní bližšie, jeho hlas je ako zamatový šum vetra: „Vieš, Marian, pod dekou sa šepká lepšie. Skús mi povedať o tom traktore…, ale pomaly, nech to znie ako tajomstvo.“ Jurečka sa zapotí, nervózne si uvoľní golier a zašepká: „No… má červený lak, měkké sedadlo, a když si sedneš, cítíš… vibrace.“ Kaliňák zdvihne obočie: „Vibrácie? To už znie ako môj štýl.“

Atmosféra hustne, deka sa vlní, akoby sama chcela byť súčasťou rozhovoru. Kaliňák vytiahne spod deky termosku, no namiesto kávy naleje dva poháriky slivovice. „Na zdravie, Marian. Na jednotu… A na tie vibrácie,“ povie a jemne sa dotkne Jurečkovho ramena. Jurečka si odpije, jeho šepot je teraz trochu chrapľavý: „Robo, jestli tohle Brusel zjistí, řekne, že jsme pod dekou dělali něco víc než jen politiku.“ Zrazu Jurečka omylom zhodí papiere, a keď sa po nich načiahne, jeho ruka sa šmykne po Kaliňákovom stehne. „Pardon,“ zamrmle, no Kaliňák sa zasmeje: „Žiadne pardon, Marian, pod dekou platia iné pravidlá.“ Jurečka ho prebodne pohľadom, no v očiach mu bliká čosi hravé: „Tak dobře, ale jestli mě tu hodláš svádět, chci aspoň dotaci na novou sečku.“

Vrchol príde, keď sa deka zošmykne a odhalí ich lesníkovi. „Páni, ja som čakal medveďa, nie česko­-slovenské hry!“ povie a pokrúti hlavou. Kaliňák sa uškrnie: „To je diplomacia!“ Jurečka dodá: „S trochou vášně…“ Deka ostane na zemi, nasiaknutá slivovicou a šepotom.

editorial

...